Kterak jsem se k deníkům dostala… a nakonec vydržela!

Tentokrát Ti popíši svou trnitou cestu ke krásnému návyku – psaní deníku!

Byla jedna holčička, 8-9 let ji bylo. A ta si přečetla jednu knihu, jejíž hlavní hrdinka si vedla deník. Nevzpomenu si, jak se jmenovala – ani knížka ani autorka. Kniha v ní zanechala takovou stopu, že si od té doby toužíla psát deník. Opravdově, každý den zapisovat…

Správně, ta holčička jsem byla já.

Tehdy jsem začínala slovy: „Milý deníčku…“ . Nejprve to bylo pár slov o dni. Později celé romány o dni. Nakonec jsem však přestala. Já se v teenegerovském věku začala bát, že by si jej někdo přečetl.

Zkoušela jsem se pak ke svému psaní několikrát vrátit… Co několikrát! Snad 100x! Pokaždé však zvítězil ten strach, že jej někdo bude číst.

Postupem času strach vymizel, osamostatnila jsem se, soukromí jsem měla habaděj. I v této době jsem se snažila se ke své lásce psaní deníku vrátit. Nešlo mi to. Z různých důvodů, pokaždé z jiného…

Myšlenky mého tehdejšího já… I pár týdnů po zapsání je zajímavé si je přečíst…. Někdy jsou dlouhé, někdy jen letmá slova… přesto velmi zajímavé!

Přede dvěma lety, v létě tomu bylo, jsem si  začala zapisovat,co jsme s dětmi dělali, jak jsme den prožívali a postupem času přešla k onomu vysněnému deníků mých pocitů, nápadů a všech myšlenek, které se mi v hlavě honily. Bylo to skvělé, vypsala jsem se, uvolnila si hlavu, zrelaxovala jsem se a jako bonus navíc se mi pod rukama rodila krásná kronika mé mysli…

Co čert nechtěl, zase jsem se zapisováním přestala. Proč? Pár dní po sobě jsem se k psaní nedostala, a tak už to přece nemá smysl, že?

Letos začátkem roku jsem však na tento deník narazila. Začetla jsem se, pobrečela si a nasmála se, jak jsme se to měli úžasně, co všechno jsme prožili, a začala ve svých zápiscích také poznávat sebe sama… Poznávat své myšlenky, své tehdejší nápady, sny, ideály. Jako by se přede mnou otevřel úplně jiný svět. Svět za oponou. S přibývajícím časem jsem přestala popisovat své dny a věnovala se v psaní svým myšlenkám, které jsem teď mohla znovu objevit!

 

Do diáře s pro mne nevyhovujícím rozložením jsem si zapisovala průběh dne s dětmi…

 

Začalo mi být neskutečně líto, že jsem nevytrvala a nepsala i přes přestávku dál! A tak jsem se k psaní po skoro 15ti měsíční pauze vrátila. Dnes je tomu 8 měsíců, co píši pravidelně. S malými, většinou jednodenními přestávkami. A miluji to! Vytvořila jsem si krásný návyk. Odhalila o sobě spoustu věcí, o kterých jsem neměla ani páru! Ony ve mně byly, jen zasunuté hluboko v podvědomí, přikryté všedními starostmi a radostmi.

Jednu dobu jsem si pohrávala také s barvami…

S čím vším mi deník pomohl?

  • vypsat se ze všech svých problémů
  • přestat si stěžovat na potkání kde komu – prostě jsem si postěžovala svému tichému společníkovi
  • zachytit spoustu nápadů, které mi v hlavě bezcílně poletovaly
  • poznat sama sebe do větší hloubky
  • identifikovat své priority
  • stanovit si lepší a efektivnější cíle,na kterých mi skutečně záleží
  • vypěstovat si větší sebedisciplínu
  • vyrovnat se se starostmi, které na mě čas kladl
  • zbavit se strachu ve spoustě oblastí
  • začít o sebe mnohem více pečovat
  • naladit se na sebe

Věřím, že každému psaní deníku pomůže. Někomu s tím a někomu s oním. Každý jsme jiný a máme jiný životní příběh, přesto každému z nás může deník pomoci na jeho životní pouti.

Tak neváhej a začni také psát!

A že jsi to zkoušela už tolikrát? Zkus mou 7denní výzvu!

 

Iveta Nejezchlebová
Miluji diáře. Miluji plánování. A ráda pomáhám lidem okolo sebe s plánováním tak, aby jim pomohlo plnit jejich sny a cíle. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.